O JE INDICKÁ KLASICKÁ HUDBA?
Amit Chatterjee/překl. Martin Kosa, Tomáš Reindl
Podobně, jako v evropské hudbě, tak i v hudbě indické rozlišujeme mezi hudbou klasickou a lidovou. Čím se vlastně něco stává klasickým? Trvalostí svých hodnot, které se zachovávají, díky dodržování daných principů a pravidel. Hudba se tedy stává “klasickou”, pokud je podpořena teoretickými a vědeckými principy, s jejichž pomocí lze uskutečňovat její výrazové a tvůrčí aspekty v nejvyšší možné šíři a hloubce.
Zjednodušeně lze říci, že indická klasická hudba zkoumá do co nejjemnějších detailů možnosti melodie a rytmu , zatímco evropská klasická hudba svoji pozornost věnuje zejména hudební harmonii a formě. Jiný a poněkud přesnější postřeh o indické klasické hudbě klade do popředí spontánní kompozici (neboli improvizaci) založenou na velmi přísných hudebních strukturách (rága) a rytmických cyklech (tála), zatímco evropská klasická hudební kultura se vyvinula v systém skladatelem předem komponovaných a interpretem poté důsledně dodržovaných hudebních celků, v jejichž rámci je interpetovi poskytnuta možnost vlastní tvorby ve frázování, uměleckém výrazu, atp.
Indická klasická hudební kultura se dělí ve dva samostatné celky - Severoindickou (nebo také Hindusthani) klasickou hudbu, a Jihoindickou (Carnatic). Oba systémy jsou velmi rozsáhlé, takže pro jediného umělce je velmi obtížné rovnocenně obsáhnout oba tyto velmi obsáhlé hudební světy zároveň. neboť jak ve své teorii, taki ve své citovosti, jsou velmi odlišné. Z tohoto důvodu se umělci klasického umění Indie rozhodují, zda svoji oddanost nasměrují k jednomu, nebo ke druhému hudebnímu systému.
Severoindická klasická hudba se tradičně provozuje ve dvojici,či několikačlenné skupince interpretů, z nichž minimálně jeden hraje na melodický nástroj,či zpívá a (většinou) jeden hráč obsluhuje rytmickou složku hudby (bicí nástroje tabla, či starší buben pakhawaj). Další pozoruhodnost: v hudbě Hindusthani všechny hudební nástroje, melodické či rytmické, jsou imitátory lidského hlasu. Hlas je zde svrchovaným vládcem a principem všeho. Úkolem hudebního nástroje je tedy promlouvat tak, jak diktuje lidský hlas, avšak díky hudebním nástrojům v jiných barevných spektrech, které lidskému hlasu chybí.
Vše je založeno na dvou hlavních principech: raga (ráze) – melodickém aspektu, a tala (tále) – rytmickém aspektu. Rágy Hindusthani (jsou jich nepřeberná množství, každá se svým charakterizujícím názvem) lze nejlépe popsat jako melodickou strukturu o daných tónech a pravidlech jejich vzestupného i sestupného pohybu v hudebních frázích, které, jsou.li hrány správně, vytvářejí danou atmosféru či pocit. Další výraznou odlišností oproti evropské hudební tradici je, že rágám se též předepisuje příslušná denní i roční doba, během kterých se hudba má provozovat.
Byť ze zběžného pohledu Severoindická rága může připomínat některé principy evropské klasické hudby, NENÍ stupnicí či modem. Existují rágy, jejichž “osobností” je mír či mírumilovnost, láska, patos, hrdinství, starch, atd. Umělec v takovýchto rágách spontánně skládá (improvizuje podle daných pravidel) a vytváří tonální obrazy nového výrazu.
Rytmická složka indické klasické hudby - tála – je specifický rytmický cyklus o daném počtu dob a pauz. (V evropské hudbě podobný princip představuje pojem "takt") Nezměrnou komplexnost klasické indické hudby si lze uvědomit právě u tál, které mohou mít od pěti do neuvěřitelných stoosmi dob. Tály mívají rovněž svá individuální jména. V dnešní době je užívána pouhá hrstka z nepřeberného množství různých typů tál. Obdobně je tomu i u rág, jichž existují tisíce, avšak v dnešní době se hrává v padesáti různých typech, což podle mnohých dostačuje k obsažení všech výrazových stránek klasické hudby Hindusthani.
Původní koncertní vystoupení v rágách Hindusthani a tálách zahajuje úvodní část zvaná “alap” hraná ve “volném” rytmu, t.j. bez rytmického doprovodu, bez tály. Tento úvod následují dvě nebo tři další části zavné “sangat”, v nichž se uplatňují rovnocenně oba principy (tj. rága i tála), přičemž každá z těchto vnitřních a závěrečné části postupně gradují v tempu a ve výrazu.
V přímé souvislosti s příležitostí, při které se koncertní vystoupení odehrává, dále v souvislosti s denní či roční dobou, jakož i s předem daným programem, se provedení daných rág liší ve své délce. Vystoupení často uzavírá lidová píseň s cílem poskytnout uvolnění po delším soustředěném poslechu předchozího programu. (V evropské hudební kultuře vzpomeňme nejen J.S.Bacha, jenž své mše uzavíral chorálem, aby si všichni přítomní před odchodem z chrámu Páně mohli společně s umělci zazpívat – pozn. překl.).
Pro ty, kteří jeví hlubší zájem o indickou klasickou hudbu Hindusthani, uveďme ještě další, avšak extrémně významný princip severoindické klasické hudby, jenž spočívá v pevném ukotvení jejího provádění v tzv. “čistých intervalech”, nebo jinak řečeno v tzv. “přirozeném ladění” – oproti současnému evropskému “temperovanému ladění”, které se v hudbě užívá od dob Bachových (viz J.S.Bach: “Dobře temperovaný klavír I a II.”). Mnohé z nezměrného hudebního vědění Indie na téma “přirozeného ladění” je již dnes ztraceno i pro samotnou Indii, ačkoli i tato vědění jsou dodnes provozována a uplatňována hrstkou znalých hudebníků. Byť téma adekvátní intonace překračuje možnosti tohoto krátkého úvodního slova, rozhodně patří k aktuálním.
Hudební nástroje:
Asi nejoblíbenější současnou kombinací hudebních nástrojů Indie je dvojice sitár - tabla:
Sitar
Ve své nynější podobě relativně moderní strunný hudební nástroj, jenž bývá mylně spojován s muslimskými kulturními vlivy Persie a Střední Asie. Ve skutečnosti jde o odvozeninu “Tritantri Víny”, prastarého hudebního nástroje z rodiny Rudra Vína, jenž je lehčí, “ženskou” verzí “Surbaharu” (hudebního nástroje, jenž vznikl s cílem napodobit hluboký hudební výraz Rudra Víny). Jméno “sitar” (jenž svůj původ odvozuje od lidového nástroje stejného jména) tomuto nástroji dali Hinduističtí umělci, kteří konvertovali k Islámu. Současný sitar mívá až 20 strun, konstrukce nástroje se liší podle tradičních stylů hry (např.nástroj Amita Chatterjeeho jich má 17). Všechny sitary jsou vybaveny posuvnými pražci, což umožňuje dosažení výše zmíněného “přirozeného ladění”.
Párová sada bicích nástrojů ovládaných rukama, jež je jakousi “rozdělenou” verzí původního “Pakhavaje” – dvojblanného sudového bubnu, který býval protikladem někdejší výše uvedené Rudra Víny. Tabla buben pro pravou ruku – “dayan” je jedním z nemnoha bicích nástrojů světa, jehož blána o několika vrstvách je s vysokou přesností laděna na daný tón tak, aby nedošlo ke konfliktúm alikvótních tónů a tón byl co nejharmoničtější. Levá ruka obsluhuje “bayan”, jenž má funkci basového nástroje. Společně tabla nabízí širokou paletu rozličných tónů navíc různě artikulovaných – každému typu úhozu odpovídá daná slabika, pomocí souhlásek a samohlásek přesně vystihující zvuk jednotlivých úderů. Bohatá paleta zvuků a tónů v rámci komplexní rytmické skladby, jejích variací a improvizací pak se stává předivem hudebního děje v rámci daných pravidel a komunikace se spoluhráči.
více o tablech zde
Další články: TABLA --- ZÁKLADY INDICKÉHO RYTMU
